Irsko, země Hrozného Elvise
Strávil jsem právě týden v Irsku a můžu upřímně prohlásit, že jsem ještě nebyl na žádném místě na světě, kde je tak snadné účastnit se místního kulturního života, čímž myslím pivo. V Irsku se rovněž vyskytuje historie, milí lidé, enormní množství scenérií a bohaté kulturní dědictví, včetně (o tom více dále) Elvise.
Geograficky je Irsko středně velký venkovský ostrov, který je zvolna, ale soustavně požírán ovcemi. Je tvořen převážně malebnými pastvinami sem tam přerušenými pitoreskními městy se jmény jako (následují skutečná jména irských měst) Altnapaste, Ballinluska, Ballynahown, Borris-in-ossory, Cappalinnan, Cashel, Curragh, Doonaha, Duleek, Emmoo, Fauna, Glinsk, Hollywood, Hospital, Inishowen, Knocknahaha, Loch gowna, Lusk, Moord, Muff, Neale, Oola, Port na blath, Rath, Rodeen, Spiddle, Srahanboy, Tempo, Timolin a Tobernadarry.
Tato města jsou propojena pokrokovým systémem středověkých cest o přibližné šířce standardního hotelového mýdla; důsledkem toho je, že motoristé jezdí co možná nejrychleji v naději, že se dostanou do cíle dřív, než potkají někoho v protisměru. Jediná věc bránící komukoli jet 200 km/h, je celostátní systém — spravovaný patrně Ministerstvem dopravní bezpečnosti — pomaloučkých traktorů, řízených starými muži v kloboucích; potkáte je zhruba každé tři kilometry, za slunka či v dešti, ve dne i v noci. Jako dodatečný bezpečnostní prvek jsou cesty často navštěvovány stády krav; procházejí se kolem a bučí uznale na krajinu, čímž vám silně připomenou skupiny turistů.
Typické irské město sestává z několika budov, přičemž jedna z nich je vždycky hospoda, zvaná "pub". Vedle bude obvykle další hospoda, která sousedí s několika dalšími hospodami. Ve větších městech můžete mít i podnik, kde se prodává jídlo, ale není to nezbytné.
V hospodách obvykle najdete Iry, kteří jsou velice přátelští k cizincům, především ve srovnání s Brity, kteří dodržují pravidlo, že s vámi dobrovolně nepromluví, pokud nežijete v Británii alespoň 850 let. Na druhé straně Irové s vámi rychle naváží rozhovor a radostně v něm sáhodlouze pokračují — s vaší pomocí i bez ní.
Jednou večer jsem v rušné dublinské hospodě pozoroval postaršího, slušně oblečeného gentlemana v klobouku, který se posadil do kouta a dobré dvě hodiny navazoval živou konverzaci s úplně každým jednotlivcem či skupinou sedící v okruhu deseti metrů, včetně skupiny německých turistů, z nichž jen jeden uměl trošičku anglicky. Muž hovořil svým silným irským přízvukem o rozmanitých tématech několik minut, zatímco oni se na něj dívali zářivým, zdvořilým úsměvem lidí, kteří nemají ani potuchy, co jim říkáte. Když skončil, turisté se krátce německy poradili a ten, co mluvil trošičku anglicky, řekl, cituji: "Každý je rád být vítaný."
V Irsku se rozhodně cítíte vítaní. Ale dá se tam dělat víc věcí, než jen mluvit s Iry v hospodách. Můžete také jezdit po venkově a střídavě poznamenávat: "Hele, ovce!" a "Další traktor!". Můžete navštívit mraky starých hradů postavených Normany, kteří kdysi dobyli Irsko, přestože jim všichni říkali "Normani" — což není, přiznejme si, nikterak působivé jméno. Je to něco jako kdyby si vaši zemi podrobili "Šanoni".
Patrně nejznámější hrad je ten ve městě Blarney, v němž je proslulý Kámen výřečnosti. Abyste se k němu dostali, musíte vyšplhat po příkrých, úzkých a turisty zamořených schodech na vrcholek hradu; zde vás pak bude nějaký domorodec držet, zatímco se budete vyklánět přes hradní zeď a líbat Kámen.
Legenda praví, že když to uděláte, musíte tomu muži dát spropitné. Rovněž na hradě, ve městě zvaném Kilkenny, jsem viděl, jak místní rozhlasová stanice dělala živý přenos, jehož součástí byla i Mražená Výzva, v níž má soutěžící vybrat z několika možností správnou odpověď na otázku z historie mražení. Trefila se a vyhrála dárkový koš mražených potravin.
"Vynikající!," řekla.
Ale podle mého názoru nastal kulturní zlatý hřeb výletu ve městě Ennis, kde má hospoda zvaná U Brandona venku vyvěšenu ceduli, na níž stojí "Tradiční irská hudba". Což se ukázalo být tradičním irským dvojníkem Elvise. Chápu, že jsou doslova tisíce kvalitních představitelů Elvise, a jsem si jist, že jste určitě viděli několik výborných, ale jsem zde, abych vám řekl, že právě tenhle, v tomto nevýznamném západoirském městě, byl bez jakékoli pochyby nejhorší představitel Elvise v dějinách světa.
Zpíval na instrumentální verze Elvisových skladeb, které pouštěl z pásky na aparatuře, kterou nikdy, ani jednou za celé dvě hodiny, správně nenastavil. Pokaždé, když začal zpívat písničku, to z beden zapištělo a rozkvílela se zpětná vazba; Elvis pak začal rejdit kolem a minuty neúspěšně točil různými kroutítky, zatímco mumlal text, takže většinu večera jste viděli jen Elvisův zadek, doprovázený pištěním a kvílením a neurčitým zpěvem mimo tóninu.
Často — ve chvílích, kdy ukončil kroucení čudlíky — ztratil Elvis ponětí, jakou že píseň to vlastně zpívá; upřel chmurný pohled do dáli zkoušeje namátkou různé songy, až dospěl k pocitu, že narazil na ten správný; v tu chvíli se spustilo kvílení a pískání, které přinutilo Elvise opět rejdit a kmitat jako člověk napadený rojem včel a ohrožovat obecenstvo dalším dlouhým pohledem na svůj zadek. Publikum, které, jak upřímně doznávám, konzumovalo alkoholické nápoje, se při tomto vystoupení skvěle bavilo a na konci každé písně divoce aplaudovalo. Ti se holt umí bavit, tihle Irové. Rozhodně se sem jednou vrátím. Možná si pronajmu traktor.
(Tento pamětihodný sloupek Dava Barryho byl původně publikován 6. srpna 1995).
Originál z Miami Herald přeložil -pixy-
